Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jednou ze specialit Metalopolis byly vždy tzv. fantomové recenze. O tu nejslavnější z nich se postaral slavný hodonínský milovník, radniční troll a degustátor zelí Shnoff, když několik let odkládal článek o CARRIER FLUX s odůvodněním, že mu promáč spadl za gauč. Než recenze vyšla, kapela se, tuším, stihla rozpadnout. Moje fantomová epizoda s albem „Lykaia“ od super-skupiny SOEN nebyla zdaleka tak výživná. Text jsem asi pětkrát anoncoval a dodnes nenapsal. A doba streamů má tu nevýhodu, že se nemůžete vymlouvat na mytický prostor pod gaučem. SOEN se naštěstí nestihli rozpadnout, zato stihli vydat další desku. Takže (ne)zapomeňte na „Lykaiu“ a já se teď postarám o to, aby „Lotus“ nedopadl stejně.
Svým způsobem text o novince pokryje nutně i předešlý opus, protože stylový posun SOEN je minimální. Kapela založená dnes již bývalým bubeníkem OPETH Martinem Lopezem a vokalistou Joelem Ekelöfem od počátku neskrývala sympatie k barvitým rockovým tapisériím TOOL, sama k nim ale přidávala mnohem nápadnější inklinaci k posmutnělému severskému progovému soundu, hitovým rockovým a indie polohám. „Lotus“ se vítězné formule drží. Subtilní melodické linky a ztišené rytmické pasáže střídají agresivnější zlomené riffy, melancholie a pokora se střetává s velkou vnitřní tenzí, kterou do hudby vnáší procítěný vysoký Ekelöfův vokál.
Oproti „Lykaie“ představuje „Lotus“ o něco introvertnější kolekci songů, které možná převážně nemají takový hitový háček jako předchůdci, ale jejich kouzlo spočívá právě v neokázalosti, s jakou kapela nechává kompozice elegantně meandrovat mezi naléhavými refrény, ztišenými mezihrami a agresivnějšími metalovými elementy. SOEN se podařilo v těchto mantinelech vybudovat svébytnou a nezaměnitelnou identitu.
Vrcholem kolekce je jednoznačně singlovka „Martyrs“, které se daří všechny body na hudební mapě SOEN pospojovat elegantní a ostrou linkou. Právě tenhle song uvozuje nejsilnější pasáž desky, které přechází přes floydovsky klenutou eponymní skladbu, zvýší pulz v omamné a nabroušenější skladbě „Covenant“ a schoulí se do elegantního truchlení v „Penance“. Způsob, jakým spolu tenhle kvartet komunikuje náladou i rytmem, je vtahující. Škoda, že pozvolné plynutí desky naruší stojatá hladina ucourané „River“. Skvělým dramaturgickým tahem je naopak umístění dlouhé „Lunacy“ do pozice pointy desky, protože jde o kompozici, která prochází typickou soenovskou trajektorií – od rozjitřenosti k lehce napjatému klidu.
SOEN je pro mě kapela, se kterou se mi nikdy nespojovalo slovo strhující a novinka na tom nic nezmění. Stejně tak ale nic nemění na tom, že se mi se SOEN v oblasti přístupného progu spojuje slovo „zaručená kvalita“. Přesně tu „Lotus“ opět nabízí. Na „Lykaiu“ už na Metalopolis nedojde, ale pokud vám utekla, vřele doporučuju pustit si v sérii s novinkou a posedět s hlavou v dlaních. Příjemnější zážitek vám dneska nabídne málokterá kapela.
Dělá mi velkou radost proměna, kterou prodělala tato švédská úderka. Z průhledných zlodějíčků je zrázu svébytná formace, která stojí na vlastních nohách a určuje směr. "Lotus" je prakticky úplně logické pokračování předchozí desky "Lykaia" a i když za jejími kvalitami možná lehce zaostává, vstřebává se moc příjemně.
19. února 2019
Shnoff
8 / 10
Nedůvodnou nenávistnou kampaň vůči mé osobě pořešíme interně. Ovšem je faktem, že kvůli těm efemérním recenzím (nejvíc jich nenapsal samozřejmě HB_Rudi) opustilo kolektiv redakce Metalopolis nemálo opor, jejichž ztráta byla doceněna a je doceňována až po letech. K "Lotusu" snad jen to, že nakonec taky vyrostl do krásy, i když "Lykaia" vyrostla výše. SOEN sluší více polohy, kdy jdou do tlaku a ty jsou na "Lotusu" méně intenzivní.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.